Je obezita skutečně nemoc?

V poslední době se stále častěji objevuje tvrzení, že obezita je nemoc. Tento pohled pronikl do veřejné i odborné debaty a má své důvody. Politické, medicínské i sociální. Článek, který právě čtete, se však zamýšlí nad tím, zda je tento přístup skutečně opodstatněný a funkční. Kladu si otázku, jestli označení obezity za nemoc nepřináší více zmatku než užitku, a nabízím jiný úhel pohledu.

Tvrzení že obezita je nemoc, jak jsem již uvedl výše, má dle mého názoru politický, medicínský i sociální rozměr. Bez uvedení kontextu ale může být zavádějící.

Z čistě fyziologického hlediska totiž obezita není poruchou řízení tělesných funkcí, ale přirozeným důsledkem jejich normálního fungování v prostředí, které podporuje energetický nadbytek.

Proč se o obezitě mluví jako o nemoci?

Lékařské klasifikace
Organizace jako WHO nebo americká AMA označují obezitu za chronické onemocnění. Z lékařského pohledu je to výhodné, pomáhá to prosadit prevenci, financování léčby a lepší dostupnost péče.

Fyziologicky ale tělo obézního člověka může fungovat naprosto normálně. Obezita není porucha sama o sobě, ale spíše odezva těla na dlouhodobý přebytek energie a nezdravého životního stylu.

Spojení s jinými nemocemi
Obezita zvyšuje riziko diabetu 2. typu, vysokého krevního tlaku, kardiovaskulárních onemocnění, některých typů rakoviny a dalších stavů.

V tomto smyslu se na ni díváme jako na rizikový faktor. Ale i zde platí, že obezita není přímo nemoc, je to stav, který může přispívat ke vzniku skutečných chorob.

Psychosociální rozměr
Označení obezity za nemoc může pomoci odbourat stigma, že si za to člověk může sám.

Záměrem je změnit přístup. Místo viny hledat řešení. Tento krok ale není založen na fyziologické realitě, nýbrž na společenské strategii. Pojmenujeme to nemocí, abychom neukazovali prstem.

Jak obezita skutečně funguje?
Obezita, dle mého názoru není nemoc. Je to pouze přirozená adaptace těla na dlouhodobý přebytek energie. Tělo jednoduše dělá to, co umí nejlépe. Ukládá nadbytečnou energii do tukové tkáně. Na toto jsme byli evolučně uzpůsobeni.

Regulační mechanismy jako inzulinová odpověď, pocit hladu nebo ukládání a mobilizace energie často fungují zcela správně i při obezitě. Obézní člověk může být zcela zdráv, bez jakýchkoli dalších subjektivních i objektivních příznaků. Až poté tělo postupně přechází do patologického stavu, kde už správně nefunguje, ale stále je tento následný stav jen následek obezity.

Označení obezity jako nemoci má tedy hlavně administrativní a sociální význam. Usnadňuje přístup ke zdravotní péči a může pomoci lidem, kteří potřebují léčbu nebo podporu. Fyziologicky je však přesnější chápat obezitu jako metabolický stav, který může přejít do patologického stavu, například když je spojen například s inzulinovou rezistencí, cukrovkou nebo ztukovatěním jater.

I když je obezita zpočátku přirozenou odpovědí na přebytek energie, postupem času vede k reálným metabolickým poruchám, které jsou reálné onemocnění. Ale obezita stále zůstává pouze jako příčina těchto onemocnění.

Často mám pocit, jako by si lidé přáli, aby obezita opravdu nemoc byla, jako by si přáli být nemocní. Možná proto, že nemoc automaticky znamená menší osobní vinu a větší nárok na pomoc. Jenže být skutečně nemocný také znamená mít méně možností situaci sami ovlivnit. Když ale obezita není nemocí, ale spíše výsledkem našich návyků, pak ji lze v uvozovkách "léčit" změnou jídelníčku a životního stylu. A to je přece mnohem lepší varianta, mít věci ve vlastních rukou.

Obezita, dle mého názoru sama o sobě není nemoc, ale bývá spouštěčem nebo důsledkem jiných, skutečných nemocí. Hmotnost nelze léčit, protože není nemocí. Skutečnými nemocemi jsou až následky, nikoli příčiny.

Je to jako vinit batoh za to, že je moc velký a že nás z něj bolí záda, místo abychom se podívali, co do něj sami cpeme.